Kdo si alespoň trošku projede můj blog, tak zjistí, že mám poměrně velkou zálibu v klasické hudbě. Ze všeho nejradši mám Bacha a byla jedna skladba, kterou jsem sem vždycky chtěl dát, protože jí mám od něj snad vůbec nejradši. Na youtube ale vždycky byly úplně beznadějné verze, které si ani nemělo cenu pouštět. Až doteď.
Toccata a fuga se někdy berou jako dvě skladby, někdy jako jedna, většinou je ale uslyšíte pohromadě. Co je pro mě na nich tak hezké je, že krásně ukazují to, co se mi na Bachovi tak líbí. Na první pohled jsou totiž cítit takovou tou kostelní zatuchlinou, ale pak se zvláště ve Fuze ukáže Bachův ohromný talent složit neuvěřitelně krásnou skladbu, která vlastně ale ani nemá žádnou zapamatovatelnou melodii. Prostě je to jenom takové ťukání do varhan a když ho posloucháte, tak si říkáte jaký to byl génius.
Předěl je v 3:18 a Fuga je podstatně hezčí. Přečkejte to
Asi před rokem jsem zde psal o houslistech Heifetzovi a Oistrakhovi. Poslední dobou jsem si ale oblíbil jiného. O něco méně slavného, ale neméně talentovaného – Yehudiho Menuhina. Divné jméno pochází z hebrejštiny, Jehudi byl z židovské rodiny, i když se narodil v USA.
Trávím poměrně hodně času na Youtube a pouštím si různé verze mých oblíbených skladeb. U některých skladeb je rozdíl v interpretaci větší, jinde je téměř neznatelný. Bachova Chaconne je zrovna skladbou, ve které jsou rozdíly mezi houslisty nejmenší. Yehudiho hru mám ale v této skladbě nejraději, protože je „nejučesanější“, např. Heifetzova verze je dost hruběji zahraná.
Chaconne je skvělá, ale pravděpodobně se Vám nebude líbit hned napoprvé – dejte jí ještě jednu šanci
Může být hudba skutečně děsivá? Zcela jistě se o to řada umělců snaží. Jejich pokusy často ale končí směšně, například písně různých ultraheavymetalových skupin zpívajících o krvi a uřezaných hlavách (styl zpěvu zvaný výstižně „blití“). Nemyslím, že by se člověk mohl bát u zpívaných skladeb, ale spíše u atmosférických instrumentálek.
Tou nejděsivější jakou jsem slyšel je Requiem od Györgyho Ligetiho (mimochodem skladatele narozeného v Transylvánii). Známá je z filmu 2001: Vesmírná Oddysea a z něj pocházejí i obrázky hudbu doprovázející.
Onehdy mi známá vyčetla, že se na mém blogu neobjevují téměř žádné písně v českém jazyce. Abych tento nedostatek změnil, přiložím dnes jednu skladbu, kterou jsem na Youtube nedávno objevil a moc se mi líbí. Je to písnička Slunečnice otextovaná Jaroslavem Hutkou na anglickou Love Minus Zero/No Limit od Boba Dylana.
Jméno Syd Barret je dnes možná povědomé jenom doopravdy skalním fanouškům britského art-rocku 60tých let, a to přesto, že je to osobnost, která rozhodujícím způsobem ovlivnila vznik a formovala styl jedné z dnes nejslavnějších skupin historie populární hudby – Pink Floyd.
Do roku 1965 vystřídal Barret celou řadu skupin hrajících různé styly, až právě roku 65 zakotvil ve skupině zvané The Tea Set. Jelikož se ale na jednom koncertě potkali se skupinou stejného jména, přejmenovali se na The Pink Floyd Sound (později jen The Pink Floyd).
Již od počátku byl Barret hlavním motorem celé skupiny. Napsal většinu textů a složil většinu hudby. Své začátky si mladí Pink Floyd odbývali hraním po klubech, až nastálo zakotvili v klubu UFO, který se stal centrem Londýnské art-rockové a psychedelické hudby.
První nahrávkou skupiny byla skladba Arnold Layne (z Barretova pera), následoval další singl See Emily Play (taktéž) a poté již celé LP zvané The Piper at the Gates of Dawn (obsahující fantastickou Astronomi Domine). Zvuk tohoto i dalšího alba (Saucerful of Secrets) byl silně ovlivněn právě Barretem, dnešním novým fanouškům Dark Side of the Moon, nebo The Wall to ani nemusí připadat jako hudba „pravých“ Pink Floyd.
Úspěch prvních nahrávek byl poměrně značný. V osobním životě už ale Barret tak úspěšný nebyl. Již od roku 1966, ale hlavně v letech 1967 a 68 se stal závislým na různých drogách, převážně ale na LSD, kterého konzumoval neskutečné množství. Nikdo neví, jestli to byla právě tato závislost, nebo nějaká vrozená duševní porucha, ale z kreativního a veselého Barreta se v tuto dobu stal neurotický a nesmírně do sebe uzavřený člověk. Díky téměř neustálému stavu opojení z LSD byl pro skupinu nepoužitelný jak na jevišti, tak i v nahrávacím studiu.
V roce 1972 byl proto ze skupiny vyhozen a nahrazem Davidem Gilmourem. Z písní, které složil ještě za éry Pink Floyd vydal dvě sólová alba a poté až do své smrti žil v Cambridge se svou matkou. Alba se jmenovala The Madcap Laughs a Barret. Obě jsou si velmi podobná. Byla nahrána v krátkém čase, bez složitých aranží a patrně i bez přílišného zkoušení. Místo původní Barretovi veselosti je z nich cítit spíše už jenom melancholie. Přesto ale stojí za poslechnutí, protože jsou z nich pořád velmi často slyšet záblesky Barretovi geniality. Pod příspěvek přikládám hezkou Baby Lemonade.
Na svého bývalého kolegu nezapomněli ani bývalí kolegové z Pink Floyd. V roce 1975 mu věnovali album Wish You Were Here s přímo o něm napsanou Shine on You Crazy Diamond. Barret se dokonce zůčastnil nahrávání ve studiu.
Mnohokrát jsem zde už psal o tom, jak může být v moderní populární hudbě jedna skladba odlišná v podání různých umělců. O vážné hudbě se to už tak říct nedá – přeci jenom hraje se většinou přesně podle not – ale přeci jenom můžete najít rozdíly, a to nejen ve smyslu kdo to zahrál lépe nebo hůře.
Dobrou ukázkou je moje oblíbené Bachovo preludium, které si můžete pustit v podání hned tří umělců. Líbí se vám spíše strojově přesný Mstislav Rostropovich, procítěný Yo-Yo Ma, anebo zlatá střední cesta v podání Mischy Maiského? Rozhodnutí nechám na vás…
V minulém příspěvku jsem vložil skladbu hranou houslistou Davidem Oistrakhem. V tomto vkládám skladbu v interpretaci další superstar světových houslí – Jaschi Heifetze. Byla nahraná v roce 1917 (tedy za první světové války) tehdy šestnáctiletým Heifetzem. I přes své mládí jí ale zvládl na jedničku.
Schubertova Ave Maria je navíc moc krásná skladba. Někdy se mi líbí i víc, než ta Bachova/Gounodova. Určitě je hranější (v americe například často na svatbách).
Tuhle skladbu zná většina pubertálních dívek, neboť pro ně je určena romantická upírská série Twilight, ve které se objevila. Spousta lidí jí díky takhle získané popularitě odmítá, je to ale škoda. Zvláště pokud jí uslyšíte v podání Davida Oistrakha, jako v přiloženém videu. Jenom malé doporučení – při poslechu zavřete oči :-).
Dle tvrzení nahrávacích společností je internet díky možnosti ilegálního stahování doslova pohromou pro hudbu jako takovou. Ve skutečnosti je ale spíše pohromou pro hudební průmysl, hudba naopak vzkvétá.
Doposud to fungovalo tak, že to, co se k posluchačům dostane, bylo výhradně určováno nahrávacími společnostmi. Pohříchu to většinou byla průmyslová hudba mladých popových hvězdiček, nebo vyhypovaná alba bývalých superstars, které jsou dnes již dávno za zenitem.
Internet boří zavedené pořádky tím, že do popředí se dostávají skupiny, které byly vybrány „odspodu“. Tedy ty, které se dokázaly prodrat před konkurenci čistě jenom na základě své schopnosti zaujmout posluchače. Princip je jednoduchý: jste mladá skupina, které své nahrané kousky uploaduje na Youtube nebo podobné služby, a pokud jste dobří, podaří se vám vyvolat vlnu ohlasu a vytvoříte si svojí posluchačskou základnu. Díky všeobecné rozšířenosti internetu přitom je úplně jedno, kde vaši posluchači jsou, váš dosah je globální. Potom přes svou webovou stránku nebo přes Amazon či iTunes svou hudbu začnete prodávat. Při ceně dolar za písničku a množství podobné konkurence sice zisky na koupi zámku na Loiře stačit nebudou, ale doba, kdy hudebníci vydělávali v přepočtu miliardy už je stejně dávno pryč.
Nesmírně sympatickou věcí je, že kousky takovýchto kapel jsou většinou nahrány v pologarážovém prostředí, bez přístupu k profesionálním nástrojům a hlavně editačnímu softwaru. Skladby jsou tedy trošku neučesané, ale zase působí čerstvě. Netrpí také nesnesitelnou dokonalostí softwarově upravené hudby.
Co je ale nejdůležitější, jsou to skupiny, které doopravdy chtějí hrát hudbu a mají co říct. Nepatří mezi ty, o kterých Frank Zappa hezky řekl, že „si odskočí do studia po cestě ke kadeřníkovi“.
Co mě přimnělo k napsání tohoto příspěvku je americká skupina Pomplamoose, sestávající se ze zpěvačky Nataly Dawn (s krásným „klasickým“ hlasem – a očima) a multiinstrumentalisty Jacka Conteho. Moc hezké jsou jejich originální verze všemožých písniček, ale i jejich klipy, ve kterých vždy vidíte, jak byla skladba natáčena. Pár písniček přikládám pod text.
Poslední dobou jsem si postahoval všemožné výběry typu 150 Best of Classical Music, nebo VA Top Classic a byl jsem překvapený, kolik dobrých autorů klasické hudby vůbec neznám. Patří mezi ně i španělský kytarový virtuos a skladatel Tárrega.
Až uslyšíte přiloženou skladbu, nebudete věřit, že jí hraje jenom jeden člověk. Je skvělou ukázkou kytarové techniky tremolo, kde prsteníček, prostředníček a ukazováček hrají velkou rychlostí na jednu strunu, zatímco palec hraje na basové struny zvlášť podpůrnou melodii.
Kvalita vystoupení nahraných na youtube není z ať už technického nebo hudebního pohledu nijak valná, vybírám to, které se mi líbilo nejvíc. Ve videu můžete rovnou přeskočit na 1:25, až od té doby začíná kytarista hrát.
