Jméno Syd Barret je dnes možná povědomé jenom doopravdy skalním fanouškům britského art-rocku 60tých let, a to přesto, že je to osobnost, která rozhodujícím způsobem ovlivnila vznik a formovala styl jedné z dnes nejslavnějších skupin historie populární hudby – Pink Floyd.
Do roku 1965 vystřídal Barret celou řadu skupin hrajících různé styly, až právě roku 65 zakotvil ve skupině zvané The Tea Set. Jelikož se ale na jednom koncertě potkali se skupinou stejného jména, přejmenovali se na The Pink Floyd Sound (později jen The Pink Floyd).
Již od počátku byl Barret hlavním motorem celé skupiny. Napsal většinu textů a složil většinu hudby. Své začátky si mladí Pink Floyd odbývali hraním po klubech, až nastálo zakotvili v klubu UFO, který se stal centrem Londýnské art-rockové a psychedelické hudby.
První nahrávkou skupiny byla skladba Arnold Layne (z Barretova pera), následoval další singl See Emily Play (taktéž) a poté již celé LP zvané The Piper at the Gates of Dawn (obsahující fantastickou Astronomi Domine). Zvuk tohoto i dalšího alba (Saucerful of Secrets) byl silně ovlivněn právě Barretem, dnešním novým fanouškům Dark Side of the Moon, nebo The Wall to ani nemusí připadat jako hudba „pravých“ Pink Floyd.
Úspěch prvních nahrávek byl poměrně značný. V osobním životě už ale Barret tak úspěšný nebyl. Již od roku 1966, ale hlavně v letech 1967 a 68 se stal závislým na různých drogách, převážně ale na LSD, kterého konzumoval neskutečné množství. Nikdo neví, jestli to byla právě tato závislost, nebo nějaká vrozená duševní porucha, ale z kreativního a veselého Barreta se v tuto dobu stal neurotický a nesmírně do sebe uzavřený člověk. Díky téměř neustálému stavu opojení z LSD byl pro skupinu nepoužitelný jak na jevišti, tak i v nahrávacím studiu.
V roce 1972 byl proto ze skupiny vyhozen a nahrazem Davidem Gilmourem. Z písní, které složil ještě za éry Pink Floyd vydal dvě sólová alba a poté až do své smrti žil v Cambridge se svou matkou. Alba se jmenovala The Madcap Laughs a Barret. Obě jsou si velmi podobná. Byla nahrána v krátkém čase, bez složitých aranží a patrně i bez přílišného zkoušení. Místo původní Barretovi veselosti je z nich cítit spíše už jenom melancholie. Přesto ale stojí za poslechnutí, protože jsou z nich pořád velmi často slyšet záblesky Barretovi geniality. Pod příspěvek přikládám hezkou Baby Lemonade.
Na svého bývalého kolegu nezapomněli ani bývalí kolegové z Pink Floyd. V roce 1975 mu věnovali album Wish You Were Here s přímo o něm napsanou Shine on You Crazy Diamond. Barret se dokonce zůčastnil nahrávání ve studiu.
Moc děkuji za článek!!