Toccata a Fuga

Kdo si alespoň trošku projede můj blog, tak zjistí, že mám poměrně velkou zálibu v klasické hudbě. Ze všeho nejradši mám Bacha a byla jedna skladba, kterou jsem sem vždycky chtěl dát, protože jí mám od něj snad vůbec nejradši. Na youtube ale vždycky byly úplně beznadějné verze, které si ani nemělo cenu pouštět. Až doteď.

Toccata a fuga se někdy berou jako dvě skladby, někdy jako jedna, většinou je ale uslyšíte pohromadě. Co je pro mě na nich tak hezké je, že krásně ukazují to, co se mi na Bachovi tak líbí. Na první pohled jsou totiž cítit takovou tou kostelní zatuchlinou, ale pak se zvláště ve Fuze ukáže Bachův ohromný talent složit neuvěřitelně krásnou skladbu, která vlastně ale ani nemá žádnou zapamatovatelnou melodii. Prostě je to jenom takové ťukání do varhan a když ho posloucháte, tak si říkáte jaký to byl génius.

Předěl je v 3:18 a Fuga je podstatně hezčí. Přečkejte to :-)

Yehudi Menuhin – Bach – Chaconne

Asi před rokem jsem zde psal o houslistech Heifetzovi a Oistrakhovi. Poslední dobou jsem si ale oblíbil jiného. O něco méně slavného, ale neméně talentovaného – Yehudiho Menuhina. Divné jméno pochází z hebrejštiny, Jehudi byl z židovské rodiny, i když se narodil v USA.

Trávím poměrně hodně času na Youtube a pouštím si různé verze mých oblíbených skladeb. U některých skladeb je rozdíl v interpretaci větší, jinde je téměř neznatelný. Bachova Chaconne je zrovna skladbou, ve které jsou rozdíly mezi houslisty nejmenší. Yehudiho hru mám ale v této skladbě nejraději, protože je „nejučesanější“, např. Heifetzova verze je dost hruběji zahraná.

Chaconne je skvělá, ale pravděpodobně se Vám nebude líbit hned napoprvé – dejte jí ještě jednu šanci :-)

Amazon Kindle – objednávka v USA

Už nějaký čas jsem uvažoval o tom, že si objednám čtečku elektronických knih Kindle od Amazonu. Odrazovaly mě od toho ale krvelačné ceny našich hardwarových obchodů, kde běžná cena za Kindle je přes 4700 Kč. Přitom když si objednáte přímo od Amazonu, vyjde vás WiFi verze na 139 dolarů a i s dopravou na 160 dolarů. To je o dva tisíce korun méně než u nás. Zaplatíte za to jen delší dobou doručení (asi týden) a také kratší zárukou, která je v USA jen jeden rok. Jste-li ale ochotni to riskovat, tak můžete mít svůj Kindle již během týdne a podstatně levněji.
Pro objednávku potřebujete znalost anglického jazyka a platební kartu, která je odblokovaná pro placení po internetu. Nejdříve se na Amazonu zaregistrujete jako nový zákazník, pak zaregistrujete svojí kartu a můžete vesele nakupovat. Při objednávání na vás žádné zádrhele nečekají, jen jsem měl nějaké problémy s českými znaky a tak jsem vše vyplnil bez diakritiky. Jakmile je váš balíček předán přepravní službě (UPS), tak vám od Amazonu na mail přijde jeho číslo a můžete tak svojí zásilku sledovat jak cestuje z Phoenixu v Arizoně až k vám domů. Můžete se podívat, jak to vypadá:

 

Cesta Kindlu domů
Cesta Kindlu domů

Možná, kdyby v Kentucky tak nepršelo a na naší celnici nebyli lenoši, mohl jsem mít Kindla už za čtyři dni. Takhle to trvalo týden, přičemž v tom byl delší víkend. Doručení po Čechách probíhá taky bezvadně. Řidič vám před doručením zavolá a domluví se, jestli jste doma. U mě dokonce ani nebyl problém zajet do sousedního města, kde pracuji.

Když si Kindla objednáváte takle napřímo, tak je už dopředu zaregistrován na váš Amazon účet. Pokud se tedy po doručení nacházíte v dosahu WiFi sítě, můžete se ihned podívat do internetového obchodu, kde můžete nakupovat knihy, nebo stahovat ty co jsou zdarma. Další možností, jak dostat knihy do Kindla, je přiložený kabel, nebo skvělá služba, kde si na mail, co máte na Amazonu zaregistrovaný, odešlete knihy a ty jsou vám pak zdarma doručeny přímo do čtečky. Skvělé

Svoje další zkušenosti se čtečkou napíšu v některém s dalších článků. Zatím se jdu ponořit do čtení :-)

Poetryreincarnations – Kipling – If

Na Youtube lze najít jeden velice zajímavý kanál zvaný Poetryreincarnations, kde se jeho autor zabývá vkládáním známých básní anglofonních autorů. Ty jsou vždy čteny slavnými herci a jejich přednes je doprovázen videem naanimavaných obličejů básníků. Celé to působí velice hezky, takže pokud holdujete angličtině a alespoň trošku poezii, velice doporučuji kanál navštívit.

Jako ilustraci vkládám velice slavnou „If“ od Rudyarda Kiplinga, která je asi nejoblíbenější britskou básní vůbec.

 

IF you can keep your head when all about you
Are losing theirs and blaming it on you,
If you can trust yourself when all men doubt you,
But make allowance for their doubting too;
If you can wait and not be tired by waiting,
Or being lied about, don't deal in lies,
Or being hated, don't give way to hating,
And yet don't look too good, nor talk too wise:

If you can dream - and not make dreams your master;
If you can think - and not make thoughts your aim;
If you can meet with Triumph and Disaster
And treat those two impostors just the same;
If you can bear to hear the truth you've spoken
Twisted by knaves to make a trap for fools,
Or watch the things you gave your life to, broken,
And stoop and build 'em up with worn-out tools:

If you can make one heap of all your winnings
And risk it on one turn of pitch-and-toss,
And lose, and start again at your beginnings
And never breathe a word about your loss;
If you can force your heart and nerve and sinew
To serve your turn long after they are gone,
And so hold on when there is nothing in you
Except the Will which says to them: 'Hold on!'

If you can talk with crowds and keep your virtue,
' Or walk with Kings - nor lose the common touch,
if neither foes nor loving friends can hurt you,
If all men count with you, but none too much;
If you can fill the unforgiving minute
With sixty seconds' worth of distance run,
Yours is the Earth and everything that's in it,
And - which is more - you'll be a Man, my son!

György Ligeti – Requiem

Může být hudba skutečně děsivá? Zcela jistě se o to řada umělců snaží. Jejich pokusy často ale končí směšně, například písně různých ultraheavymetalových skupin zpívajících o krvi a uřezaných hlavách (styl zpěvu zvaný výstižně „blití“). Nemyslím, že by se člověk mohl bát u zpívaných skladeb, ale spíše u atmosférických instrumentálek.

Tou nejděsivější jakou jsem slyšel je Requiem od Györgyho Ligetiho (mimochodem skladatele narozeného v Transylvánii). Známá je z filmu 2001: Vesmírná Oddysea a z něj pocházejí i obrázky hudbu doprovázející.

Jaroslav Hutka & Petr Kalandra – Slunečnice

Onehdy mi známá vyčetla, že se na mém blogu neobjevují téměř žádné písně v českém jazyce. Abych tento nedostatek změnil, přiložím dnes jednu skladbu, kterou jsem na Youtube nedávno objevil a moc se mi líbí. Je to písnička Slunečnice otextovaná Jaroslavem Hutkou na anglickou Love Minus Zero/No Limit od Boba Dylana.

Syd Barret a počátky Pink Floyd

Jméno Syd Barret je dnes možná povědomé jenom doopravdy skalním fanouškům britského art-rocku 60tých let, a to přesto, že je to osobnost, která rozhodujícím způsobem ovlivnila vznik a formovala styl jedné z dnes nejslavnějších skupin historie populární hudby – Pink Floyd.

Do roku 1965 vystřídal Barret celou řadu skupin hrajících různé styly, až právě roku 65 zakotvil ve skupině zvané The Tea Set. Jelikož se ale na jednom koncertě potkali se skupinou stejného jména, přejmenovali se na The Pink Floyd Sound (později jen The Pink Floyd).

Již od počátku byl Barret hlavním motorem celé skupiny. Napsal většinu textů a složil většinu hudby. Své začátky si mladí Pink Floyd odbývali hraním po klubech, až nastálo zakotvili v klubu UFO, který se stal centrem Londýnské art-rockové a psychedelické hudby.

První nahrávkou skupiny byla skladba Arnold Layne (z Barretova pera), následoval další singl See Emily Play (taktéž) a poté již celé LP zvané The Piper at the Gates of Dawn (obsahující fantastickou Astronomi Domine). Zvuk tohoto i dalšího alba (Saucerful of Secrets) byl silně ovlivněn právě Barretem, dnešním novým fanouškům Dark Side of the Moon, nebo The Wall to ani nemusí připadat jako hudba „pravých“ Pink Floyd.

Úspěch prvních nahrávek byl poměrně značný. V osobním životě už ale Barret tak úspěšný nebyl. Již od roku 1966, ale hlavně v letech 1967 a 68 se stal závislým na různých drogách, převážně ale na LSD, kterého konzumoval neskutečné množství. Nikdo neví, jestli to byla právě tato závislost, nebo nějaká vrozená duševní porucha, ale z kreativního a veselého Barreta se v tuto dobu stal neurotický a nesmírně do sebe uzavřený člověk. Díky téměř neustálému stavu opojení z LSD byl pro skupinu nepoužitelný jak na jevišti, tak i v nahrávacím studiu.

V roce 1972 byl proto ze skupiny vyhozen a nahrazem Davidem Gilmourem. Z písní, které složil ještě za éry Pink Floyd vydal dvě sólová alba a poté až do své smrti žil v Cambridge se svou matkou. Alba se jmenovala The Madcap Laughs a Barret. Obě jsou si velmi podobná. Byla nahrána v krátkém čase, bez složitých aranží a patrně i bez přílišného zkoušení. Místo původní Barretovi veselosti je z nich cítit spíše už jenom melancholie. Přesto ale stojí za poslechnutí, protože jsou z nich pořád velmi často slyšet záblesky Barretovi geniality. Pod příspěvek přikládám hezkou Baby Lemonade.

Na svého bývalého kolegu nezapomněli ani bývalí kolegové z Pink Floyd. V roce 1975 mu věnovali album Wish You Were Here s přímo o něm napsanou Shine on You Crazy Diamond. Barret se dokonce zůčastnil nahrávání ve studiu.

Englishrussia.com

Pokud bereme ruský národ jako celek, tak se mnou asi většina z vás bude souhlasit, že světu přinesli přeci jenom asi více zlého než dobrého. I to dodnes oslavované osvobození bylo spíše takovou poloviční druhou okupací.

Bereme-li ale jednoho po druhém a zkoumáme o co se zajímají, nebo jaký mají smysl pro humor, tak jsou nám možná bližší než například Američané. Jsou to navíc lidé velice chytří a schopní. Kdoví jak daleko by to byli dotáhli, kdyby neměli takovou smůlu na politické poměry.

Zajímáte-li se alespoň trochu o Rusko, můžete navšívit server Englishrussia.com. V nám Čechům přeci jenom o něco srozumitelnějším jazyce než je ruština psaná azbukou (v angličtině) zachycuje příběhy a obrázky z obyčejného života v Rusku. Nemusíte být zrovna rusofilové (já jím třeba rozhodně nejsem) aby vás jeho obsah zajímal. Je vždycky poučné se podívat, jak to vypadá „tam u nich“. A v tak velké zemi jako je Rusko je k vidění opravdu hodně.

J.S. Bach – Cello Suite No.1 – Preludium

Mnohokrát jsem zde už psal o tom, jak může být v moderní populární hudbě jedna skladba odlišná v podání různých umělců. O vážné hudbě se to už tak říct nedá – přeci jenom hraje se většinou přesně podle not – ale přeci jenom můžete najít rozdíly, a to nejen ve smyslu kdo to zahrál lépe nebo hůře.

Dobrou ukázkou je moje oblíbené Bachovo preludium, které si můžete pustit v podání hned tří umělců. Líbí se vám spíše strojově přesný Mstislav Rostropovich, procítěný Yo-Yo Ma, anebo zlatá střední cesta v podání Mischy Maiského? Rozhodnutí nechám na vás…

http://www.youtube.com/watch?v=gR9lCa23kzo