Bob Dylan a Joan Baez se potkali na jednom z dnes již legendárních folkových festivalů šedesátých let a není pochyb o tom, že si ihned padli do oka – Dylan jako skladatel těch nejsilnějších protestních písní a Baez jako jejich nejznělejší hlas. Joanin přístup k Dylanovým písním byl vždy opatrný, zpívala je s možná ještě jednoduššími aranžemi a „obyčejněji“ než sám mistr. Ono ale proč se zbytečně zdržovat – s tímhle hlasem. Její melancholický výraz a hluboké oči pak jemnou náladu jejích písní podtrhují.
Nic z toho co Baez natočila předtím ani potom působivosti jejích Dylanových coververzí nedosahuje a může se proto zdát že je jen dalším z mnoha příživníků na jeho slávě – není tomu ale tak. Jeho písně v jejím podání ožijí a rozezní struny na které ani mistr sám nedokázal zahrát. Jako příklad se podívejte na nádhernou interpretaci It Ain’t Me Babe.
http://www.youtube.com/watch?v=MB79mhN6Kb4
Baez sama se ze svého vztahu k Dylanovi vyzpívala v asi nejlepší písni, kterou sama složila – Diamonds and Rust.