Pro dnešní ospalý uzívaný den je těžké hledat nějakou vhodnou písničku, na jednu jsem ale náhodou narazil. Pochází z Dylanova druhého studiového alba The Freewheelin, vy ji asi ale znáte spíš z interpretace Johnyho Cashe (nebo z fantastického Dylanova/Cashova duetu z Nashville Skyline). Text je věnován bývalé přítelkyni Echo Helstromové.
http://www.youtube.com/watch?v=NeOeBfOX7Ys
(Video je hostované na YouTube, nenachází se na tomto serveru! Pokud se vám místo něj zobrazí jen prázdné místo, máčkněte F5)
Well, if you’re travelin‘ in the north country fair,
Where the winds hit heavy on the borderline,
Remember me to one who lives there.
She once was a true love of mine.
Well, if you go when the snowflakes storm,
When the rivers freeze and summer ends,
Please see if she’s wearing a coat so warm,
To keep her from the howlin‘ winds.
Please see for me if her hair hangs long,
If it rolls and flows all down her breast.
Please see for me if her hair hangs long,
That’s the way I remember her best.
I’m a-wonderin‘ if she remembers me at all.
Many times I’ve often prayed
In the darkness of my night,
In the brightness of my day.
So if you’re travelin‘ in the north country fair,
Where the winds hit heavy on the borderline,
Remember me to one who lives there.
She once was a true love of mine.
Předlouhá Atom Heart Mother Suite je titulní skladbou stejnojmeného alba, které vyšlo v roce 1970. Je nejdelší skladbou, jakou kdy Pink Floyd natočili – rozkládá se přes celou jednu stranu desky. Oproti Echoes, o které jsem psal minule, je to multitematická a vícedílná kompozice. Skládá se z šesti částí s názvy: Father’s Shout, Breast Milky, Mother Fore, Funky Dung, Mind Your Throats Please a Remergence. Ve skutečnosti je částí ale o něco více, každá se ještě skládá z několika odlišných témat.
Atom Heart Mother Suite skvěle ilustruje to, čím je progresivní rock (nebo art rock, nebo jak mu chcete říkat) – tedy protnutí rocku a vážné hudby. V AHMS se tyto dva žánry nejen střídají, ale i navzájem mísí, a to i na úrovni instrumentace. Můžete tak slyšet elektrickou kytaru hrající naráz se smyčci, nebo se ženskými sbory. Důkazem geniality Pink Floyd je, že to do sebe všechno moc hezky organicky zapadá a celek nepůsobí jako samoúčelný slepenec.
Jak už je u Pink Floyd zvykem, tak i Atom Heart Mother Suite obsahuje nudnou pasáž. Nachází se před perfektním závěrem a tak trochu kazí celý požitek. Je to škoda, ať se jedná o tuto skladbu, nebo o Echoes či pozdější Dogs, vždy narazíte na takovouto zbytečnou vycpávku, kterou poté přeskakujete a přicházíte o plynulost poslechu. V dnešním příspěvku (ve kterém musela být suita rozdělena do čtyř částí, protože Youtube neumožňuje vložit video delší než 10 min) se konkrétně jedná o poslední zhruba dvě a půl minuty třetí části.I když ono i v první minutě se toho taky moc neděje…
Zajímavost na závěr: Stanley Kubrick chtěl původně použít části sklady pro svůj film 2001: Vesmírná Odysea, ale skupina mu to nedovolila. Kdoví, možná by dnes místo Also Sprach Zarathusa byla hudebním symbolem filmu Atom Heart Mother.
Vložená videa jsou celkem čtyři (z technických důvodů, viz výše) a zachycují celou kompozici. Obrazová část není oficiálním klipem, ale dílem člověka, co video na Youtube vložil. Ještě před nimi ale vkládám hezký obal alba Přeji příjemný poslech….
V článku o Maurenbrecherově verzi Desolation Row jsem psal, že nemám rád předělávky písní, které tu původní nijak neobohatí, jen parazitují na talentu někoho jiného. Takových je bohužel většina, zvláště v dnešní době.
Písně Boba Dylana byly vždy, již od těch prvních, poměrně oblíbeným terčem různých „umělců“. Je to tak ze dvou hlavních důvodů. Prvním je, že se jedná o písně velice hezké a melodické. Tím druhým, možná ještě důležitějším je to, že Dylan si nedělal příliš hlavu s aranžemi a píseň si odzpíval po svém, jen s doprovodem kytary a foukací harmoniky. Jejich melodická stránka, jakkoliv byla vypracovaná, se tak zastřela a potlačila a písně pak zněly jedna jako druhá. Jedinné co stačilo udělat bylo přijít a zahrát píseň s bohatšími aranžemi a se zpěvnějším hlasem než byl ten frázující Dylanův nosál. Jen vzpomeňte na Tambourine Man od Byrds, nebo celou řada předělávek od Bryana Ferryho.
Naštěstí existují i výjimky které potvrzují pravidlo. Jednou z nich je už zmiňovaná Invalidentank od Maurenbrechera, o další si povíme dnes. Dylan jí původně složil během své přestávky po motocyklové nehodě z roku 1966, jmenuje se All Along The Watchtower a vyšla na albu John Wesley Harding. V originálním pojetí má (stejně jako celé album) jakousi mystickou středověkou auru. Při poslechu na vás doslova dýchá tajemno, podíl na tom mají skvělé zahrané pasáže na harmoniku i jakoby zavytý zpěv. Text, který přikládám nakonec, má na náladě písně taky velký podíl (mimochodem, máte taky pocit, že třetí sloka by měla být první, první druhá a druhá třetí?).
V roce 1968 začal All Along the Watchtower hrát i Jimmi Hendrix se svojí kapelou Experience a upravili si ji opravdu k nepoznání. V podstatě z ní odstranili všechno co je typické pro Dylana a naplnili jí vším co je typické pro Hendrixe – a to vrchovatou měrou. Z písně se tak stala rocková hymna s jedním z nejlepších sól, jaká kdy kdo na elektrickou kytaru zahrál. Jen si poslechněte obě verze jednu po druhé, jedinné co je spojuje je text a základy melodie. Rozhodnutí která je lepší nechám na vás.
Přiložené video Hendrixovy verze je z roku 1970 z festivalu na ostrově Wight. Doporučuji si jej poslechnout vícekrát, napoprvé působí poněkud kakafonicky. Nahrávka jako taková je ale lepší než studiová verze, jen trošku méně přístupná
[youtube=http://www.youtube.com/watch?v=BCwCBh0z3Hs]
(Videa jsou hostovaná na YouTube, nenachází se na tomto serveru! Pokud se vám místo nich zobrazí jen prázdné místo, máčkněte F5)
„There must be some way out of here,“ said the joker to the thief,
„There’s too much confusion, I can’t get no relief.
Businessmen, they drink my wine, plowmen dig my earth,
None of them along the line know what any of it is worth.“
„No reason to get excited,“ the thief, he kindly spoke,
„There are many here among us who feel that life is but a joke.
But you and I, we’ve been through that, and this is not our fate,
So let us not talk falsely now, the hour is getting late.“
All along the watchtower, princes kept the view
While all the women came and went, barefoot servants, too.
Outside in the distance a wildcat did growl,
Two riders were approaching, the wind began to howl.
O pár příspěvků zpět jsem napsal pár řádek o Tomu Waitsovi a jako ukázku přilepil píseň Falling Down. Tenkrát se mi líbila nejvíc, dnes mám od Waitse ale daleko raději píseň jinou – Time. Navíc se mi od ní podařilo najít také hezkou živou verzi, tak se kochejte se mnou :-).
[youtube=http://www.youtube.com/watch?v=40FjQH3Xw0M]
(Video je hostované na YouTube, nenachází se na tomto serveru! Pokud se vám místo něj zobrazí jen prázdné místo, máčkněte F5)
Well the smart moneys on harlow and the moon is in the street
And the shadow boys are breaking all the laws
And youre east of east saint louis and the wind is making speeches
And the rain sounds like a round of applause
And napoleon is weeping in a carnival saloon
His invisible fiancees in the mirror
And the band is going home, its raining hammers, its raining nails
And its true theres nothing left for him down here
And its time time time, and its time time time
And its time time time that you love
And its time time time
And they all pretend theyre orphans and their memorys like a train
You can see it getting smaller as it pulls away
And the things you cant remember tell the things you cant forget
That history puts a saint in every dream
Well she said shed stick around until the bandages came off
But these mamas boys just dont know when to quit
And mathilda asks the sailors are those dreams or are those prayers?
So close your eyes, son, and this wont hurt a bit
Oh its time time time, and its time time time
And its time time time that you love
And its time time time
Well things are pretty lousy for a calendar girl
The boys just dive right off the cars and splash into the street
And when theyre on a roll she pulls a razor from her boot
And a thousand pigeons fall around her feet
So put a candle in the window and a kiss upon his lips
As the dish outside the window fills with rain
Just like a stranger with the weeds in your heart
And pay the fiddler off til I come back again
Oh its time time time, and its time time time
And its time time time that you love
And its time time time
And its time time time, and its time time time
And its time time time that you love
And its time time time
Po mnoha příspěvcích s hudbou zahraničních, v naprosté většině anglicky zpívajících interpretů, jsem si řekl, že by bylo dobré zabrousit také do českých luhů a hájů. Vybral jsem si k tomu naprostou klasiku – divadlo Semafor. Jejich neustále hrané evergreeny už jistě všichni znáte, do příspěvku proto vkládám píseň, která je hraná méně (nebo tedy přesněji – není hraná vůbec). Oproti většině písní semaforu jí sám hraje a zpívá Jiří Šlitr – a jak! Navíc jí uvozuje hezká scénka, tak co víc si přát :-).
[youtube=http://www.youtube.com/watch?v=ZGat6L2qdOc]
(Video je hostované na YouTube, nenachází se na tomto serveru! Pokud se vám místo něj zobrazí jen prázdné místo, máčkněte F5)
Při minirecenzi alba Sticky Fingers v předchozím příspěvku jsem jako příklady nejlepších skladeb vyjmenoval Brown Sugar a Wild Horses. Ačkoliv se jedná o zcela jistě nejznámější písně alba, při posledních posleších jsem doslova propadl kouzlu písně jiné – konkrétně třetí písně první strany s názvem Can’t You Hear Me Knocking.
Z ostatních skladeb alba je tato asi tou, která má nejméně hitový potenciál. Je to dáno jednak její délkou (přes sedm minut), ale také tím, že více než jednu polovinu stopáže tvoří závěrečný jam na saxofon a kytaru.
Jednotlivé části písně k sobě jakoby nepatří – na úvod pořádná rocková vypalovačka, poté uklidňující saxofon a na závěr slavné „santanovské“ kytarové sólo Micka Taylora. Ač jsou tak rozdílné, tak každá je doslova mistrovským dílem a celek, který dohromady vytvářejí, bych se nebál označit za nejlepší skladbu Sticky Fingers.
Jediný problém je, že žádná živá verze, kterou jsem na Youtube našel, se nevyrovná studiovému originálu. Je to možná dobře, nic vás nenutí dívat se na video, můžete zavřít oči, opřít se do křesla a nechat se unést dnes už neslyšenou genialitou.
[youtube=http://www.youtube.com/watch?v=pzKczV_k6I4]
(Video je hostované na YouTube, nenachází se na tomto serveru! Pokud se vám místo něj zobrazí jen prázdné místo, máčkněte F5)
V předminulém příspěvku jsme si povídali o samých začátcích Rolling Stones, až po jejich neslavně přijaté album Their Satanic Majesties Request. Po tomto debaklu se Stones otřepali a obrátili se k tomu, co jim šlo nejlépe – k pořádnému zemitému rocku. Období 1968 – 1972 bývá proto nazýváno jako „back to the roots“ perioda jejich tvorby a právě o ní si budeme povídat dnes.
Prvním albem tohoto období bylo Beggar’s Banquet, tedy Žebrákův banket. Slavný je už i samotný obal alba, který byl později zakázaný a album se muselo prodávat v hnědém papíře se zipem. Hudebně se jedná o směs rocku, blues, samby, coutry a všeho možného. Patrná je změna nálady hudby Stones, stává se temnější, těžší a naléhavější. Nejlepší skladbou je bezpochyby Sympathy For The Devil, ve které se Jagger nechal inspirovat Bulgakovovým románem Mistr a Markétka. Zbytek skladeb ale také nejsou žádné vycpávky, celé album je poměrně dost vyrovnané, i když kvality pozdějších dvou studiovek nedosahuje.
Beggar's Banquet
Hned v následujícím roce, 1969, přišli Stones s další peckou nazvanou Let It Bleed, tedy Nech to krvácet. Tematicky a hudebně se album od předchozího příliš neliší, je jen daleko vyzrálejší, vyrovnanější a o mnoho lepší. Co se změnilo, bylo personální složení kapely. Zemřelého Briana Jonese nahradil Mick Taylor, asi nejlepší kytarista co kdy se Stones hrál (Ronnie Wood tím nejlepším rozhodně není). Zatímco Jones byl experimentátor a bouřlivák, Taylor byl zamyšlenější a jeho styl hraní byl klidnější. Ačkoliv se mu na albu příliš prostoru nedostalo, tak je jeho přínos je patrný. Aranže jsou oproti Beggars Banquet střídmější a lépe podtrhují melodie jednotlivých písní. Je také nutné dodat, že co se týče materiálu je toto album patrně nejkvalitnějším v diskografii skupiny a jedním z nejlepších alb vůbec, žádné umělé vylepšování rozhodně nepotřebuje. Vyjmenovávat nejlepší skladby by znamenalo začít tou první a skončit tou poslední – všechny jsou skvělé a dohromady vytvářejí neskutečně působivý celek. Pokud bych měl přesto nějaké vypíchnout, byla by to titulní skladba („We all need someone we can bleed on/and if you want it/well you can bleed on me“), dále Midnight Rambler (špatná kvalita ukázky, ale dobře zahraná verze), You Can’t Always Get What You Want, Love In Vain….. – no a už jsem u toho – musel bych je doopravdy vyjmenovat všechny. Pokud máte rádi rock tak tohle album musíte mít!
Začátkem další dekády si Stones odpočinuli od skládání a od studiové práce a vrhli se na koncertování. Představte si žít v té době v Anglii – tři patrně nejlépe naživo hrající kapely všech dob – Stones, The Who a Led Zeppelin – byly na absolutním vrcholu své kariéry a svých tvůrčích schopností. Záznamy koncertů z této doby jsou doslova dechberoucí a nic se jim ve své syrovosti, nabytosti energií, ale přitom čitelnosti a srozumitelnosti ani zdaleka neblíží.
Příspěvkem Rolling Stones bylo album nazvané Get Yer Ya-Ya’s Out. Vyhnu se debatám zda je lepší nebo horší než Live At Leeds od The Who – buďme rádi, že je máme obě. Výběr skladeb až na dvě cover verze nejde dál než za Beggar’s Banquet, jsou to vlastně nejlepší hity z posledních dvou alb. Hvězdou koncertu byl bezpochyby Mick Taylor, který svou kytarou dovedl dříve rockovým skladbám vtisknout nádhernou bluesovou atmosféru – za všechny například Love In Vain. Skvěle se ale povedla i Sympathy For the Devil, s naprosto fantastickým kytarovým sólem,a další.
V roce 1971, po dvou letech, se svět dočkal další studiovky. Jmenovala se Sticky Fingers a podle mnohých je právě ona vrcholem tvorby Stones. Ačkoliv se jedná o bezpochyby skvělé album, kvalit Let It Bleed podle mého nedosahuje. Je daleko syrovější, přímější a obsahuje hitovější melodie, už ale nezachycuje tak nádhernou atmosféru jako předchůdce. U Wild Horses se již nezasníte jako u Love In Vain a u Sister Morphine se rozhodně nebudete bát tak jako u Midnight Rambler. Na rozdíl od Let It Bleed ale skladby obstojí i samy o sobě. Ať již je to je úvodní Brown Sugar, nebo nádherná balada Wild Horses. Které album je lepší nechám na vás, poslechněte si je ale obě – v rocku leží vše až za nimi.
Poslední album tohoto období je trošku oříškem. Vyšlo v roce 1972, je to dvojalbum a jmenuje se Exile On Main Street. Oříškem je pro mě proto, že ačkoliv bývá často označováno jako nejlepší dvojalbum všech dob a stavěno na úroveň předchozích dvou, já v něm nic tak světoborného nevidím. Skladby jsou víceméně jedna jako druhá (i když je to hlavně díky příšerné produkci, jednotlivé nástroje a Mickův hlas dost splývají a stěží je nějak svým uchem vylovíte) a navíc jejich úroveň také dost poklesla. Nenechte se zmýlit, pořád je to poctivý rock, už to ale není ono.
Po roce 197 následoval nevyhnutelný posun směrem dolů k onomu rockovému dinosaurismu, o kterém dnes ve spojení se Stones tak často čteme. U kapely která hraje již přes čtyřicet let to asi ani jinak nejde. Na kvalitě jejich nejlepších alb to ale nic nemění – do pomyslné TOP TEN rockové hudby se alespoň dvě zcela jistě dostanou vždy.
Ještě než se vrhnu na druhou část povídání o Rolling Stones, udělám jednu malou, ale zase moc krásnou odbočku.
Jistě znáte hudební disciplínu zvanou human beatbox, ve které jde o to pomocí úst a mikrofonu napodobit zvuk různých elektronických udělátek (pokud ne, jukněte sem). Problém je, že „skladby“, které takto vznikají mají charakter rapu, či přinejmenším elektronické taneční hudby, což jsou žánry, které mi zrovna moc blízké nejsou.
Výjimkou je právě Bobby McFerrin, který je proslulý ústními předělávkami Bachových skladeb. Často takto zpracovává právě Ave Maria, kterou dnes přikládám. Tento konkrétní záznam je z koncertu u příležitosti Bachova výročí, který se konal tuším v Lipsku. Na Ave Maria je hezké to, že je to velice čistá a krásně plynoucí skladba. Od tohoto záznamu to samozřejmě čekat nemůžete, zkuste se ale vcítit do role jednoho z diváků (a vlastně i účinkujících, jak sami uvidíte ) a představit si, jak nádherná tam musela být atmosféra.
Pokud dnes uslyšíte „Rolling Stones“, pak často v té samé větě, nebo alespoň určitě někde okolo, naleznete i slovo „dinosauři“. V dnešní době to možná platí, po čtyřiceti letech hraní si invenci udrží málokdo, je to ale přeci jenom poněkud nespravedlivé. Stouni na vrcholu své tvorby byli bezpochyby tou nejlepší kapelou rocku jaká kdy existovala. V tomto a dalším článku bych se chtěl kapele věnovat od jejího vzniku až do konce jejich nejplodnějšího období. To co následovalo poté si už prehistorické označení často zaslouží, o tom ale třeba někdy jindy.
Zdroj: Wikipedia EN
V příspěvku o The Who jsem psal, jaká je to škoda, že neměli dvě význačné skladatelské osobnosti. Stones to štěstí měli a dvojice Jagger/Richards se může směle rovnat dvojici Lennon/McCartney. Oproti vžitým představám je hlavním hudebním mozkem skupiny Keith Richards, nikoliv sir Mick.
V začátcích se Stones příliš nelišili od ostatních kapel. Hráli především převzatý repertoár a jenom pomalu se začaly objevovat jejich vlastní písně. Jejich první album England’s Newest Hit Makers obsahovalo jednu původní skladbu, druhé (Rolling Stones No. 2) dvě. Od Beatles a dalších slušných hochů se Stones velice odlišovali, heslem jejich manažera bylo „Čím víc vás budou nenávidět rodiče, tím víc vás budou milovat děti“. Strategie to byla úspěšná, teenageři byli vždy tou nejdůležitější kupní silou pro hudební průmysl.
Průlomem pro skupinu byla přeslavná buřičská Satisfaction, která se později objevila na albu Out of Our Heads, obsahujícím tentokrát už sedm původních skladeb. Satisfaction určitě znáte, jako ukázku tvorby Stones z tohoto období vám proto přináším skladbu Get Off Of My Cloud, pusťe si ji zde (Youtube).
První album, které se skládalo výhradně z původních skladeb bylo Aftermath (1966). Bylo to také první skutečně dobré album skupiny, obsahující mnoho dodnes hraných písní. Pustit si můžete Paint It Black, nebo krásnou baladu Lady Jane(obě Youtube).
Vrcholem poprockových začátků bylo album Between The Buttons (1967). Písně na něm už byly poněkud složitější, nejednalo se jen o jednoduché popěvky, komplexnější byly i jejich melodie. Album zní skutečně velice vyzrále a usedle. Skvělých skladeb je na něm mnoho, jako ukázky volím dvě nejslavnější: Lets Spend The Night Togehtera Ruby Tuesday.
Léto lásky v roce 1967 neprobíhalo z pohledu Stones příliš dobře. Jednak v životě (byli obviněni z přechovávání omamných látek) a jednak také hudebně. Hudba v té době byla totiž velice výrazně ovlivněna hippie hnutím a masivním užíváním různých duševních nadnášedel (dnes se označuje jako psychedelická) a Stouni nechtěli zůstat pozadu. Začali proto nahrávat písně na další album, které vyšlo v prosinci a jmenovalo se Their Satanic Majesties Request. Psychedelická nálada na albu kompletně dominuje (stačí se podívat na obal), do té doby u Stones neviděné jsou různé experimenty s nástroji a efekty. Ve své době i dnes bylo album velice tvrdě kritizováno a označováno jako horší napodobenina seržanta Pepře od Beatles. Když se ale od těchto srovnání oprostíte, tak při poslechu určitě tak jako já zjistíte, že kvalita se rozhodně nikam nevytratila. Zůstala, jen je zabalena do poněkud jiného hávu. Nejznámější skladbou je She’s a Rainbow.
Co je pro nás podstatné je to, že kritika nenechala Stones chladnými a na jejím základě se rozhodli vrátit se k tomu, co uměli nejlépe. Následující období je proto často označování jako „back to the roots“, neboli návrat ke kořenům – konkrétně to znamenalo příklon k zemité rockové hudbě. Je to právě následujících pět alb, která jsou základem legendy zvané Rolling Stones. Více v dalším příspěvku.
Waits je americký hudebník, hrající blues, jazz a rock. Jeho charakteristickým znakem je jeho hlasový projev, který by se dal označit jako „hospodský“. Na druhé straně ale dodává písním zajímavou zastřenou a zasmušilou atmosféru. Témata písní tomu plně odpovídají, jsou většinou o různých podivných místech a lidech.
Zdroj: Wikipedia EN
Jeho přístupnost poněkud omezuje to, že neexistuje žádný výběr „best of“. Zapříčiněno je to tím, že Waits několikrát změnil nahrávací společnost. Najdete proto výběry typu Asylum years, nebo Island years, ale žádný průřez celou kariérou od počátku až do dneška. Je to škoda, protože k mnoha hudebníkům najdou posluchači cestu právě přes kompilace.
Jako ukázku jsem vybral skladbu Falling Down. Váhal jsem i nad Innocent When You Dream, tu si můžete pustit tady.
[youtube=http://www.youtube.com/watch?v=ksbaPmRDa60]
(Video je hostované na YouTube, nenachází se na tomto serveru! Pokud se vám místo něj zobrazí jen prázdné místo, máčkněte F5)
