Karel Zeman

Není mnoho českých filmových tvůrců, kteří by dosáhli věhlasu i za hranicemi naší země. Jedním z nich je režisér Karel Zeman, který proslul především svými vědeckofantastickými díly na motivy románů Julese Verna. Ačkoliv své nejlepší filmy natočil v padesátých a šedesátých letech, nepůsobí filmy vůbec zastarale. Zeman si vytvořil osobitý styl animace a jeho filmy jsou vizuálně nesmírně zajímavé. Skvělé jsou také dialogy, na kterých se Zemanem spolupracovali například básníci Josef Kainar nebo Františel Hrubín. Nejzajímavější je asi film, který přikládám pod tímto textem a který nese název Vynález zkázy. Jeho příběh je šmrnclý řadou Verneových knih a jeho vizuální stránka věrně kopíruje styl rytých kreseb, které již od prvního vydání doprovázejí texty Verneovek. .

Kromě Vynálezu Zkázy jistě znáte ještě filmy Baron Prášil, Cesta do Pravěku, Magnetová Hora, nebo Na Kometě.

O Zemanově zahraničním věhlasu svědčí i obsah diskusí pod úryvky jeho filmů nahraných na Youtube, kde je jich celá řada. Vynález Zkázy je tam dokonce k vidění celý, rozkouskovaný do osmi dílů po deseti minutách. První díl je k nalezení zde, další pak najdete napravo od videa v boxu podobná videa.  První díl Barona Prášila, rozkouskovaného tentokrát do devíti dílů, je zde – k dalším dílům se dostanete stejně jako u Vynálezu.

//EDIT

Znovu jsem se díval na Barona Prášila a musím říct, že to je jeden z nejlepších českých filmů vůbec. Perfektní hudba, geniální vizuální stránka, nápadité dialogy, skvělý Kopecký, mladičká Jana Brejchová a zajímavý příběh. Jediným mínusem je trošku toporný Toník. Nenechte si tenhle film ujít a z odkazů nahoře si ho pusťte. Nejlépe minimálně dvakrát.

Antonio Vivaldi – Koncert pro mandolínu

Jak jsem poslední dobou zjistil, nejlepší hudba na poslech v autě při cestě ráno do práce je od Vivaldiho. Ani Who vás tak dobře nerozproudí :-). Někdy je mi až líto, že mi to trvá jen deset minut.

Mojí nejoblíbenější skladbou je aktuálně jeho koncert pro mandolínu, určitě si ho poslechněte. Bývá často hrán se známým čtverem ročních období a z Vivaldiho koncertů je jedním z nejnáročnějších na zahrání.  Číslo v katalogu je RV425. V příspěvku vkládám jen první větu, která je asi nejlepší. Hezké na skladbě je především prolínání orchestru a sólové hry na mandolínu.

Isle of Wight Festival

V historii hudby pravděpodobně již nikdy nebude slavnějšího festivalu, než byl americký Woodstock. Je to možná tím, že to byl největší festival v Americe a jako domácímu se mu dostalo daleko větší pozornosti než festivalům zahraničním.  V kvalitě vystoupení mu rozhodně není co vyčítat, právě naopak – přelom šedesátých a sedmdesátých let byl koneckonců pravděpodobně hudebně nejplodnější období dvacátého století. Festival o kterém dnes chci mluvit ale v tomto ohledu Woodstock přeci jenom překonává.

Poprvé se festival na ostrově Wight konal v roce 1968 a začátky to byly opravdu skromné. Zůčastnilo se ho zhruba deset tisíc fanoušků a hlavní atrakcí byla americká skupina Jefferson Airplane (určitě znáte její píseň White Rabbit). Dalšího roku se pořadatelům podařil parádní úlovek na místo hlavního vystupujícího – Bob Dylan. Hlavně díky němu se festivalu zůčastnilo již přes tři sta tisíc návštěvníků, mezi nimiž nechybělo skoro kompletní osazenstvo Beatles a Rolling Stones. Fantastické vystoupení a něm předvedli The Who, kteří přehráli skoro celé své nově vydané album Tommy. V roce 1970, posledním roce konání, se festival rozrostl do obřích rozměrů. Návštěvníků bylo šest set až osm set tisíc (dle některých největší shromáždění lidí v historii), trval pět dní a výčet vystupujících by zabral opravdu hodně dlouho. Z nejznámějších jmen třeba opět The Who, The Doors, Jimi Hendrix, ELP, Donovan, Leonard Cohen, Jethro Tull a další.

Co je na festivalu zajímavé je, že mnoho kapel na něm předvedlo jedny ze svých nejlepších vystoupení vůbec. Znovu musím jmenovat The Who, jejichž Live at the Isle of Wight Festival (natočené v roce 1970), se může směle poměřovat s opět jejich Live at Leeds a se stouním Get Yer Ya Ya’s Out na místě nejlepšího koncertního alba všech dob. Moc hezké bylo vystoupení Leonarda Cohena (jeho useknutou Suzanne přikládám pod text), ale i Doors a Hendrixovo. Celý festival se objevil na mnoha albech, byť nebyl tak pečlivě zdokumentován jako Woodstock.

Dostat něco pod tři čtvrtě milionu lidí na ostrov, jehož populace je sto tisíc, sebou nese určité logistické a zvláště ekonomické problémy. Ty v případě festivalu na ostrově Wight vedly k tomu, že rok 1970 byl na dlouhých 32 let rokem posledním. Je symptatické, že v roce 2002 a letech dalších organizátoři zvali stále hvězdy z dob sedmdesátých let, jejich kouzlo ale už pominulo.

První ukázkou je moc hezká (i když useklá) Suzanne od Leonarda Cohena.

http://www.youtube.com/watch?v=Zqu3U05tkAw

Další je Substitute od The Who

A na závěr divoká Voodoo Child od Jimiho Hendrixe.

http://www.youtube.com/watch?v=XCExKy8IG8I
Videa jsou hostovaná na Youtube, pokud se Vám nezobrazí, zkuste máčknout F5. Byla-li smazána, zkuste na Youtube použít funkci hledání. Třeba je nějaká dobrá duše mezitím nahrála znovu.

Carl Sagan – Evoluce člověka

K Vánocům jsem si koupil perfektní knihu Cosmos od Carla Sagana, amerického kosmologa, a po jejím přečtení jsem plynule přešel i ke sledování stejnojmeného seriálu ze sedmdesátých let. Ten je právě Saganem spolunapsán a uváděn. Ve druhém díle se objevila zajímavá animace, zobrazující celý evoluční řetězec, který vedl až ke vzniku druhu Homo Sapiens, tedy nás lidí.

Seriál samotný, ač je po tolika letech přirozeně poněkud zastaralý, je naprosto fantastický. Určitě doporučuji. Sagan je přední americký kosmolog a hrál velkou roli v plánování různých misí NASA, například sond Viking na Mars, nebo epické výpravy sond Voyager k hranicím sluneční soustavy. Známá zlatá deska se vzkazem pro mimozemské civilizace nacházející se na sondách Voyager je jeho dílem.

Plaketa ze sondy Voyager
Zdroj/Source: NASA

Pokud vás zajímá váš původ i dál než jen k babičce ze třetího kolena, určitě se na animaci podívejte.

//EDIT 17.1.10
V trošku zkrácenějším, ale o to zábavnějším vydání byla evoluce našeho druhu k vidění i v seriálu Simpsonovi – Evoluce Homera Simpsona.

http://www.youtube.com/watch?v=faRlFsYmkeY

Chelmsford 123

Až budete mezi svátky sedět přecpaní cukrovím a nebudete vědět, do čeho píchnout, můžete zahnat nudu například sledováním seriálu Chelmsford 123.

Je to britský komediální seriál z doby římské nadvlády na Velkou Británií. Hlavními hrdiny jsou římský správce Aulus Paulinus a keltský kmenový vůdce Badvoc.

Ačkoliv je to typický nízkorozpočtový seriál, je to docela zábava. A navíc nemusíte nic stahovat, vše je nahráno na youtube, například na tomto kanále. Správné pořadí epizod najdete zde.

Všechny epizody jsou v originálním znění bez titulků.

P.I. Čajkovskij – Louskáček – Čínský tanec

Abych to tu po těch rockových příspěvcích trošku odlehčil, tak vložím jednu kratičkou ukázku z klasiky, kterou si musím v posledních dnech pořád pouštět. Konkrétně je to scéna z pohádkového baletu Louskáček, ve které se Kláře a princovi předvádějí zástupci Číny se svým tancem. Hrozně se mi líbí jak hudba, tak choreografie.

Ukázku si klidně pusťte i když zrovna nejste na balet (já mimochodem taky moc ne :-) ) – má jen asi minutu.

Bob Dylan – The Bootleg Series Vol.5 – Live 1975

Bootlegy jsou obvykle výběry polozapomenutých skladeb vytáhnutých odkudsi z hlubin archivů nahrávacích studií a vydaných s účelem vyždímat co nejvíce peněz z kapes skalních fanoušků. I když se za Dylanova skalního fanouška považuji, jeho Bootlegy jsem doposud většinou ignoroval, protože naprostá většina písní na nich si nevydání zašlouží. Byl to až George Starostin, který mě upozornil na výběr Live 1975. Vlastně ani nevím proč je vydaný jako Bootleg, když se spolu s s MTV Unplugged určitě jedná o Dylanovo nejlepší live album.

Jak název napovídá, byly písně natočeny okolo roku 1975 během koncertní šňůry nazvané „The Rolling Thunder Revue“. V Dylanově studiové diskografii tedy po vydání Blood On The Tracks a Desire – písně z nichž jsou na albu hustě zastoupeny.

Jak už je u Dylana obvyklé, tak každou píseň zpívá v různých obdobích jinak. Během těchto vystoupení často zpíval silně frázovaným způsobem, což některým písní prospělo (One More Cup of Coffee, Simple Twist of Fate), některým to naopak na kouzle ubralo (jako třeba mojí oblíbené Love Minus Zero/No Limit, jejíž nej verzi nutno hledat na MTV Unplugged). Perfektní je také výběr hostů – spoustu písní s Dylanem zpívá Joan Baez (za všechny třeba skvělá I Shall Be Released). Na skladbách z Desire ale i jiných uslyšíte tak jako ve studiových verzích houslistku Scarlet Rivera – a jestli mi dokážete že byly někdy housle v rockové hudbě použity lépe, dlužím vám flašku své domácí hruškovice :-). Na textově pozmněněné Knocking on Heavens Door uslyšíte zpěváka Byrds Rogera McGuinna.

Jak už jsem psal, je škoda že album bylo vydáno jako bootleg, spousta lidí ho díky tomu ignoruje a je to velká škoda. Výběr sklateb je perfektní a většina je zahraná lépe než u studiových verzí. Spolu s MTV Unplugged je to určitě „must have“ pro každého Dylanova fanouška.

Na Youtube bylo skladeb z Rolling Thunder Revue celá řada (objevily se i ve filmu Redando and Clara), ale jsou už bohužel většinou smazány (nezdá se vám taky, že je v tomto směru Yt poslední dobou nějaká aktivní?). Jako příklad proto přiložím verzi nádherně romantické Simple Twist of Fate, která se sice od verze na albu dost liší (k horšímu díky Dylanovým opičkám), přesto je ale stále skvělá a navíc na ní uslyšíte i Scarlet s houslemi.

http://www.youtube.com/watch?v=MJ_XhVAxxJ8

Drogy a Rock'n'Roll

Různí umělci se k snaží k můzám přiblížit různým způsobem. Nedávno jsem poslouchal za sebou několik verzí Dylanovy Mr. Tambourine Man a hned potom Reedovu Heroin a přemýšlel jsem o tom, jak moc silnou inspirací se umělcům mohou stát drogy. Psát o nich v pozitivním duchu je možná nemoderní a politicky nekorektní, ale jejich vliv na některé sklady je neoddiskutovatelný a ony sklady jsou často jedny z nejlepších, jaké daný umělec složil. „Drogové“ písně jsou většinou ospalé, pomale plynoucí a dlouhé. Jejich texty jsou zašmodrchané a bez nějaké konkrétní myšlenky, ale jsou zase prodchnuty fantazií a snivostí. Mně samotnému se tato hravost a fantazie puštěná ze řetězu líbí víc.

S ukázkami začnu už se zmíněnou Mr. Tambourine Man od Boba Dylana. Zapomeňte na verze od Byrds nebo od Smokie, všechny předělávky této jedné z nejpřebíranějších písní ztrácí Dylanův smysl pro náladu a mystiku.

http://www.youtube.com/watch?v=DvCvyxdrM2w

Then take me disappearin‘ through the smoke rings of my mind,
Down the foggy ruins of time, far past the frozen leaves,
The haunted, frightened trees, out to the windy beach,
Far from the twisted reach of crazy sorrow.
Yes, to dance beneath the diamond sky with one hand waving free,
Silhouetted by the sea, circled by the circus sands,
With all memory and fate driven deep beneath the waves,
Let me forget about today until tomorrow.

O vzniku Reedovi Heroin sice nevím nic, ale tady je to jasné už z názvu :-)

I wish that I was born a thousand years ago
I wish that Id sailed the darkened seas
On a great big clipper ship
Going from this land here to that
I put on a sailors suit and cap

Away from the big city
Where a man cannot be free
Of all the evils in this town
And of himself and those around
Oh, and I guess I just dont know
Oh, and I guess I just dont know

Heroin, be the death of me
Heroin, its my wife and its my life
Because a mainer to my vein
Leads to a center in my head
And then Im better off than dead

Joan Baez – It Ain't Me Babe

Bob Dylan a Joan Baez se potkali na jednom z dnes již legendárních folkových festivalů šedesátých let a není pochyb o tom, že si ihned padli do oka – Dylan jako skladatel těch nejsilnějších protestních písní a Baez jako jejich nejznělejší hlas. Joanin přístup k Dylanovým písním byl vždy opatrný, zpívala je s možná ještě jednoduššími aranžemi a „obyčejněji“ než sám mistr. Ono ale proč se zbytečně zdržovat – s tímhle hlasem.  Její melancholický výraz a hluboké oči pak jemnou náladu jejích písní podtrhují.

Nic z toho co Baez natočila předtím ani potom působivosti jejích Dylanových coververzí nedosahuje a může se proto zdát že je jen dalším z mnoha příživníků na jeho slávě – není tomu ale tak. Jeho písně v jejím podání ožijí  a rozezní struny na které ani mistr sám nedokázal zahrát. Jako příklad se podívejte na nádhernou interpretaci It Ain’t Me Babe.

http://www.youtube.com/watch?v=MB79mhN6Kb4

Baez sama se ze svého vztahu k Dylanovi vyzpívala v asi nejlepší písni, kterou sama složila – Diamonds and Rust.

Coca Cola – What Goes Around Comes Around

Jonathan Ross ve svém skvělém pořadu o japonské kultuře zvaném Japanorama povídá v jednom díle o režisérce Nagi Noda, která natočila úžasný videoklip pro zpěvačku Yuki. Nápad se zalíbil marketingu Coca Coly, která Nagi najala, aby pro ní natočila vysokorozpočtovou imageovou reklamu. Hudba v pozadí je od White Stripes. A pamatujte, v reklamně nejsou použité žádné triky – vše co vidíte tam skutečně je. Všichni lidé jsou živí, jen jsou zachyceni zamrzlí v určitém okamžiku.