Je několik písní, které doslova obletěly svět a v překladech je zná každý příslušník západní kultury, ale přesto jejich původní autor zůstává poměrně neznámý – alespoň u nás. Takovou písní je i Where Have All the Flowers Gone, jejímž autorem je americký písničkář Pete Seeger. Najít pro ukázku starší hezkou verzi na Youtube je docela oříšek, nejlepší z těch co jsem slyšel je asi tato.
Počet cover verzí je doslova nekonečný, pro českého posluchače je píseň pravděpodobně nejznámější v překladu v podání zpěvačky Judity Čeřovské (pustit si ji můžete zde).
Dle mého názoru nejlepší je překvapivě německá verze, zpívaná zpěvačkou a herečkou Marlene Dietrichovou pod názvem Sag Mir Wo die Blumen Sind. Pete Seeger zpíval píseň jako folkový protest song, Judita Čeřovská jako typickou popovou píseň šedesátých let, Marlene jí ale dokázala vdechnout duši. A ani nevadí, že člověk nerozumí slovům.
Jak jsem poslední dobou zjistil, nejlepší hudba na poslech v autě při cestě ráno do práce je od Vivaldiho. Ani Who vás tak dobře nerozproudí :-). Někdy je mi až líto, že mi to trvá jen deset minut.
Mojí nejoblíbenější skladbou je aktuálně jeho koncert pro mandolínu, určitě si ho poslechněte. Bývá často hrán se známým čtverem ročních období a z Vivaldiho koncertů je jedním z nejnáročnějších na zahrání. Číslo v katalogu je RV425. V příspěvku vkládám jen první větu, která je asi nejlepší. Hezké na skladbě je především prolínání orchestru a sólové hry na mandolínu.
V historii hudby pravděpodobně již nikdy nebude slavnějšího festivalu, než byl americký Woodstock. Je to možná tím, že to byl největší festival v Americe a jako domácímu se mu dostalo daleko větší pozornosti než festivalům zahraničním. V kvalitě vystoupení mu rozhodně není co vyčítat, právě naopak – přelom šedesátých a sedmdesátých let byl koneckonců pravděpodobně hudebně nejplodnější období dvacátého století. Festival o kterém dnes chci mluvit ale v tomto ohledu Woodstock přeci jenom překonává.
Poprvé se festival na ostrově Wight konal v roce 1968 a začátky to byly opravdu skromné. Zůčastnilo se ho zhruba deset tisíc fanoušků a hlavní atrakcí byla americká skupina Jefferson Airplane (určitě znáte její píseň White Rabbit). Dalšího roku se pořadatelům podařil parádní úlovek na místo hlavního vystupujícího – Bob Dylan. Hlavně díky němu se festivalu zůčastnilo již přes tři sta tisíc návštěvníků, mezi nimiž nechybělo skoro kompletní osazenstvo Beatles a Rolling Stones. Fantastické vystoupení a něm předvedli The Who, kteří přehráli skoro celé své nově vydané album Tommy. V roce 1970, posledním roce konání, se festival rozrostl do obřích rozměrů. Návštěvníků bylo šest set až osm set tisíc (dle některých největší shromáždění lidí v historii), trval pět dní a výčet vystupujících by zabral opravdu hodně dlouho. Z nejznámějších jmen třeba opět The Who, The Doors, Jimi Hendrix, ELP, Donovan, Leonard Cohen, Jethro Tull a další.
Co je na festivalu zajímavé je, že mnoho kapel na něm předvedlo jedny ze svých nejlepších vystoupení vůbec. Znovu musím jmenovat The Who, jejichž Live at the Isle of Wight Festival (natočené v roce 1970), se může směle poměřovat s opět jejich Live at Leeds a se stouním Get Yer Ya Ya’s Out na místě nejlepšího koncertního alba všech dob. Moc hezké bylo vystoupení Leonarda Cohena (jeho useknutou Suzanne přikládám pod text), ale i Doors a Hendrixovo. Celý festival se objevil na mnoha albech, byť nebyl tak pečlivě zdokumentován jako Woodstock.
Dostat něco pod tři čtvrtě milionu lidí na ostrov, jehož populace je sto tisíc, sebou nese určité logistické a zvláště ekonomické problémy. Ty v případě festivalu na ostrově Wight vedly k tomu, že rok 1970 byl na dlouhých 32 let rokem posledním. Je symptatické, že v roce 2002 a letech dalších organizátoři zvali stále hvězdy z dob sedmdesátých let, jejich kouzlo ale už pominulo.
První ukázkou je moc hezká (i když useklá) Suzanne od Leonarda Cohena.
A na závěr divoká Voodoo Child od Jimiho Hendrixe.
http://www.youtube.com/watch?v=XCExKy8IG8I
Videa jsou hostovaná na Youtube, pokud se Vám nezobrazí, zkuste máčknout F5. Byla-li smazána, zkuste na Youtube použít funkci hledání. Třeba je nějaká dobrá duše mezitím nahrála znovu.
Abych to tu po těch rockových příspěvcích trošku odlehčil, tak vložím jednu kratičkou ukázku z klasiky, kterou si musím v posledních dnech pořád pouštět. Konkrétně je to scéna z pohádkového baletu Louskáček, ve které se Kláře a princovi předvádějí zástupci Číny se svým tancem. Hrozně se mi líbí jak hudba, tak choreografie.
Ukázku si klidně pusťte i když zrovna nejste na balet (já mimochodem taky moc ne ) – má jen asi minutu.
Bootlegy jsou obvykle výběry polozapomenutých skladeb vytáhnutých odkudsi z hlubin archivů nahrávacích studií a vydaných s účelem vyždímat co nejvíce peněz z kapes skalních fanoušků. I když se za Dylanova skalního fanouška považuji, jeho Bootlegy jsem doposud většinou ignoroval, protože naprostá většina písní na nich si nevydání zašlouží. Byl to až George Starostin, který mě upozornil na výběr Live 1975. Vlastně ani nevím proč je vydaný jako Bootleg, když se spolu s s MTV Unplugged určitě jedná o Dylanovo nejlepší live album.
Jak název napovídá, byly písně natočeny okolo roku 1975 během koncertní šňůry nazvané „The Rolling Thunder Revue“. V Dylanově studiové diskografii tedy po vydání Blood On The Tracks a Desire – písně z nichž jsou na albu hustě zastoupeny.
Jak už je u Dylana obvyklé, tak každou píseň zpívá v různých obdobích jinak. Během těchto vystoupení často zpíval silně frázovaným způsobem, což některým písní prospělo (One More Cup of Coffee, Simple Twist of Fate), některým to naopak na kouzle ubralo (jako třeba mojí oblíbené Love Minus Zero/No Limit, jejíž nej verzi nutno hledat na MTV Unplugged). Perfektní je také výběr hostů – spoustu písní s Dylanem zpívá Joan Baez (za všechny třeba skvělá I Shall Be Released). Na skladbách z Desire ale i jiných uslyšíte tak jako ve studiových verzích houslistku Scarlet Rivera – a jestli mi dokážete že byly někdy housle v rockové hudbě použity lépe, dlužím vám flašku své domácí hruškovice :-). Na textově pozmněněné Knocking on Heavens Door uslyšíte zpěváka Byrds Rogera McGuinna.
Jak už jsem psal, je škoda že album bylo vydáno jako bootleg, spousta lidí ho díky tomu ignoruje a je to velká škoda. Výběr sklateb je perfektní a většina je zahraná lépe než u studiových verzí. Spolu s MTV Unplugged je to určitě „must have“ pro každého Dylanova fanouška.
Na Youtube bylo skladeb z Rolling Thunder Revue celá řada (objevily se i ve filmu Redando and Clara), ale jsou už bohužel většinou smazány (nezdá se vám taky, že je v tomto směru Yt poslední dobou nějaká aktivní?). Jako příklad proto přiložím verzi nádherně romantické Simple Twist of Fate, která se sice od verze na albu dost liší (k horšímu díky Dylanovým opičkám), přesto je ale stále skvělá a navíc na ní uslyšíte i Scarlet s houslemi.
Různí umělci se k snaží k můzám přiblížit různým způsobem. Nedávno jsem poslouchal za sebou několik verzí Dylanovy Mr. Tambourine Man a hned potom Reedovu Heroin a přemýšlel jsem o tom, jak moc silnou inspirací se umělcům mohou stát drogy. Psát o nich v pozitivním duchu je možná nemoderní a politicky nekorektní, ale jejich vliv na některé sklady je neoddiskutovatelný a ony sklady jsou často jedny z nejlepších, jaké daný umělec složil. „Drogové“ písně jsou většinou ospalé, pomale plynoucí a dlouhé. Jejich texty jsou zašmodrchané a bez nějaké konkrétní myšlenky, ale jsou zase prodchnuty fantazií a snivostí. Mně samotnému se tato hravost a fantazie puštěná ze řetězu líbí víc.
S ukázkami začnu už se zmíněnou Mr. Tambourine Man od Boba Dylana. Zapomeňte na verze od Byrds nebo od Smokie, všechny předělávky této jedné z nejpřebíranějších písní ztrácí Dylanův smysl pro náladu a mystiku.
Then take me disappearin‘ through the smoke rings of my mind,
Down the foggy ruins of time, far past the frozen leaves,
The haunted, frightened trees, out to the windy beach,
Far from the twisted reach of crazy sorrow.
Yes, to dance beneath the diamond sky with one hand waving free,
Silhouetted by the sea, circled by the circus sands,
With all memory and fate driven deep beneath the waves,
Let me forget about today until tomorrow.
O vzniku Reedovi Heroin sice nevím nic, ale tady je to jasné už z názvu
I wish that I was born a thousand years ago
I wish that Id sailed the darkened seas
On a great big clipper ship
Going from this land here to that
I put on a sailors suit and cap
Away from the big city
Where a man cannot be free
Of all the evils in this town
And of himself and those around
Oh, and I guess I just dont know
Oh, and I guess I just dont know
Heroin, be the death of me
Heroin, its my wife and its my life
Because a mainer to my vein
Leads to a center in my head
And then Im better off than dead
Bob Dylan a Joan Baez se potkali na jednom z dnes již legendárních folkových festivalů šedesátých let a není pochyb o tom, že si ihned padli do oka – Dylan jako skladatel těch nejsilnějších protestních písní a Baez jako jejich nejznělejší hlas. Joanin přístup k Dylanovým písním byl vždy opatrný, zpívala je s možná ještě jednoduššími aranžemi a „obyčejněji“ než sám mistr. Ono ale proč se zbytečně zdržovat – s tímhle hlasem. Její melancholický výraz a hluboké oči pak jemnou náladu jejích písní podtrhují.
Nic z toho co Baez natočila předtím ani potom působivosti jejích Dylanových coververzí nedosahuje a může se proto zdát že je jen dalším z mnoha příživníků na jeho slávě – není tomu ale tak. Jeho písně v jejím podání ožijí a rozezní struny na které ani mistr sám nedokázal zahrát. Jako příklad se podívejte na nádhernou interpretaci It Ain’t Me Babe.
Ve svém povídání o The Who jsem zmínil, že po roce 1973 (tedy po dvojalbu Quadrophenia) to šlo s Who poměrně s kopce. Je to skutečně tak, přesto se ale na jinak průměrných albech občas našla nějaká doopravdy dobrá skladba. Na asi nejhorší desce skupiny – It’s Hard – byla jenom jedna, a to Eminence Front.
Její autor Pete Townshend řekl, že popisuje, co se stane, když berete moc „bílého prášku“. Text je doopravdy podařený, stejně tak ale i hudba a bylo by škoda na skladbu zapomenout jen kvůli tomu, na jaké album se dostala.
[youtube=http://www.youtube.com/watch?v=NV5-DaI5ULg]
(Video je hostované na YouTube, nenachází se na tomto serveru! Pokud se vám místo něj zobrazí jen prázdné místo, máčkněte F5)
The sun shines
And people forget
The spray flies as the speedboat glides
And people forget
Forget they’re hiding
The girls smile
And people forget
The snow packs as the skier tracks
And people forget
Forget they’re hiding.
Behind an eminence front
Eminence front – It’s a put on.
Come on join the party
Dress to kill
Won’t you come and join the party
Dress to kill.
The drinks flow
People forget
That big wheel spins, the hair thins
People forget
Forget they’re hiding
The news slows
People forget
The shares crash, hopes are dashed
People forget
Forget they’re hiding.
Behind an eminence front
Eminence front – it’s a put on
Come on join the party
Dress to
Come on join the party
Dress to
Come on join the party
Dress to
Come on join the party
Dress to kill
Dress yourself, dressed to kill.
Nina Simone byla převážně jazzovou zpěvačkou, hodně jejích písní by ale šlo zatřídit i do škatulek blues, gospel nebo pop. Ač hrála často přejaté sklady, dovedla k nim vždy vymyslet vlastní aranže, které skladbu dovedly posunout do úplně jiné roviny. V centru většinou stálo piano – Nina byla vynikající pianistkou. Dnes je oslavovaná nejen pro svůj hlas a přednes, ale i pro schopnost zahrát téměř jakýkoliv žánr.
Z řady ostatních černošských zpěvaček hrajících podobný styl hudby vyčnívá především svou schopností přenést na posluchače emoce, které ostatní interpreti v písni nenajdou. Krásně to ilustruje skladba, kterou přikládám jako ukázku – Feelings původně od Loulou Gasteho. Z původně čistě popové sklady udělala Nina doopravdy silnou a dojímavou píseň. Jediné co jí kazí jsou její promluvy, kdyby jen zpívala, bylo by to perfektní – však uvidíte
Verze pochází z jazzového festivalu v Montreaux v roce 1976 a varuji předem, že je poněkud dlouhá – přes deset minut.
Hrajete na flétnu? Pusťte si následující video, ať máte o čem přemýšlet
Pro těch pár lidí na planetě Zemi, co nejsou blázni do progresivního rocku sedmdesátých let, dodávám, že oním géniem je Ian Anderson ze skupiny Jethro Tull hrající výběr skladeb z jejich repertoáru.
) – má jen asi minutu.