Koukněte jak to dopadá, když se na jevišti potkají dva geniální komikové. John Cleese z Monty Pythonů jako včelař a Rowan Atkinson, známý z Mr. Beana, jako moderátor.
Jižní Anglie a Londýn
Úplnou náhodou se mi podařilo navštívit mojí nejoblíběnější zemi – Anglii. Svoji návštěvu můžu shrnout do několika poznatků.
- Londýn je veliké město, pořád jedete a pořád Londýn.
- Londýn je rušné město – po pár hodinách jsem měl chuť někam utéct a oddechnout si od těch davů, ale nešlo to, všude někdo chodí. V ostatních městech, která jsme navštívili, je to to samé (Bath, Oxford, Stratford, Brighton …).
- V Anglii opravdu panuje tzv. anglické počasí. Na vřesovištích navíc strašně fouká.
- Trávníky jsou doopravdy tak husté a stromy tak košaté a zelené. Za ten věčný déšť to ale nestojí.
- Všechno v Anglii je staré a ctihodné.
- Muzea jsou v Anglii zadarmo a jsou fantastická. Přeci jenom, je v nich to nejlepší co se podařilo svézt z celého světa za několik století.
- Vstupy do památek jsou sice drahé (všechno 8 – 15 liber), ale prohlídky jsou skvěle udělané, poučné a průvodci jsou obvykle informovaní a velice vstřícní. Za zmínku stojí hlavně prohlídka Toweru, ale vlastně všeho :-).
- Katedrála Svatého Pavla je úžasná zvenku a ještě více zevnitř. Zvrchu je navíc hezký výkled na Londýn.
- Ošklivé pivo v hospodě – 3 libry (PigsWill), dobré pivo v hospodě – 3,6 liber (Guiness). Dobré pivo v obchodě – 5,89 liber (Tesco na Trafalgar Square).
- Nevím proč nejsme všichni všude obklopeni porcelánovými motýly tak, jako dřívější obyvatelé královského pavilonu v Brigtonu. Jsou jich tam tisíce a není hezčí výzdoba.
- Že umíte dobře anglicky si myslíte jenom do doby, než se vás trafikantka zeptá, jestli k těm Timesům chcete i sušenky za 99p. Platí ale jen pro Londýn a londýnský přízvuk, mimo Londýn jsem se domluvil naprosto bez problémů. A i té cockney English se brzy naučíte rozumět.
- Nevím proč, ale v Anglii máte pořád pocit, že vás někdo hlídá. Možná je to těmi ozbrojenci v muzeu v Portsmouthu, nebo žeby tím prohledáváním batohů před návštěvou Toweru?
- Stonehenge je v podstatě jenom taková hromada šutrů. Jestli ale teda někdo cítí tu energii, tak mu to neberu :-).
Na závěr přikládám pár fotografií, které jsem po cestě udělal.
Franz Schubert – Ave Maria
V minulém příspěvku jsem vložil skladbu hranou houslistou Davidem Oistrakhem. V tomto vkládám skladbu v interpretaci další superstar světových houslí – Jaschi Heifetze. Byla nahraná v roce 1917 (tedy za první světové války) tehdy šestnáctiletým Heifetzem. I přes své mládí jí ale zvládl na jedničku.
Schubertova Ave Maria je navíc moc krásná skladba. Někdy se mi líbí i víc, než ta Bachova/Gounodova. Určitě je hranější (v americe například často na svatbách).
Claude Debussy – Clair de Lune
Tuhle skladbu zná většina pubertálních dívek, neboť pro ně je určena romantická upírská série Twilight, ve které se objevila. Spousta lidí jí díky takhle získané popularitě odmítá, je to ale škoda. Zvláště pokud jí uslyšíte v podání Davida Oistrakha, jako v přiloženém videu. Jenom malé doporučení – při poslechu zavřete oči :-).
Pomplamoose
Dle tvrzení nahrávacích společností je internet díky možnosti ilegálního stahování doslova pohromou pro hudbu jako takovou. Ve skutečnosti je ale spíše pohromou pro hudební průmysl, hudba naopak vzkvétá.
Doposud to fungovalo tak, že to, co se k posluchačům dostane, bylo výhradně určováno nahrávacími společnostmi. Pohříchu to většinou byla průmyslová hudba mladých popových hvězdiček, nebo vyhypovaná alba bývalých superstars, které jsou dnes již dávno za zenitem.
Internet boří zavedené pořádky tím, že do popředí se dostávají skupiny, které byly vybrány „odspodu“. Tedy ty, které se dokázaly prodrat před konkurenci čistě jenom na základě své schopnosti zaujmout posluchače. Princip je jednoduchý: jste mladá skupina, které své nahrané kousky uploaduje na Youtube nebo podobné služby, a pokud jste dobří, podaří se vám vyvolat vlnu ohlasu a vytvoříte si svojí posluchačskou základnu. Díky všeobecné rozšířenosti internetu přitom je úplně jedno, kde vaši posluchači jsou, váš dosah je globální. Potom přes svou webovou stránku nebo přes Amazon či iTunes svou hudbu začnete prodávat. Při ceně dolar za písničku a množství podobné konkurence sice zisky na koupi zámku na Loiře stačit nebudou, ale doba, kdy hudebníci vydělávali v přepočtu miliardy už je stejně dávno pryč.
Nesmírně sympatickou věcí je, že kousky takovýchto kapel jsou většinou nahrány v pologarážovém prostředí, bez přístupu k profesionálním nástrojům a hlavně editačnímu softwaru. Skladby jsou tedy trošku neučesané, ale zase působí čerstvě. Netrpí také nesnesitelnou dokonalostí softwarově upravené hudby.
Co je ale nejdůležitější, jsou to skupiny, které doopravdy chtějí hrát hudbu a mají co říct. Nepatří mezi ty, o kterých Frank Zappa hezky řekl, že „si odskočí do studia po cestě ke kadeřníkovi“.
Co mě přimnělo k napsání tohoto příspěvku je americká skupina Pomplamoose, sestávající se ze zpěvačky Nataly Dawn (s krásným „klasickým“ hlasem – a očima) a multiinstrumentalisty Jacka Conteho. Moc hezké jsou jejich originální verze všemožých písniček, ale i jejich klipy, ve kterých vždy vidíte, jak byla skladba natáčena. Pár písniček přikládám pod text.
Francisco Tárrega – Recuerdos De La Alhambra
Poslední dobou jsem si postahoval všemožné výběry typu 150 Best of Classical Music, nebo VA Top Classic a byl jsem překvapený, kolik dobrých autorů klasické hudby vůbec neznám. Patří mezi ně i španělský kytarový virtuos a skladatel Tárrega.
Až uslyšíte přiloženou skladbu, nebudete věřit, že jí hraje jenom jeden člověk. Je skvělou ukázkou kytarové techniky tremolo, kde prsteníček, prostředníček a ukazováček hrají velkou rychlostí na jednu strunu, zatímco palec hraje na basové struny zvlášť podpůrnou melodii.
Kvalita vystoupení nahraných na youtube není z ať už technického nebo hudebního pohledu nijak valná, vybírám to, které se mi líbilo nejvíc. Ve videu můžete rovnou přeskočit na 1:25, až od té doby začíná kytarista hrát.
Nejlepší filmová bojová scéna všech dob
Cüneyt Arkin je něco jako americký Chuck Norris, jenom o poznání produktivnější. Natočil skoro 250 filmů a seriálů! Na přiložené scéně z jednoho z jeho filmů se můžete kochat uměním tureckých režisérů a choreografů.
Where Have All the Flowers Gone
Je několik písní, které doslova obletěly svět a v překladech je zná každý příslušník západní kultury, ale přesto jejich původní autor zůstává poměrně neznámý – alespoň u nás. Takovou písní je i Where Have All the Flowers Gone, jejímž autorem je americký písničkář Pete Seeger. Najít pro ukázku starší hezkou verzi na Youtube je docela oříšek, nejlepší z těch co jsem slyšel je asi tato.
Počet cover verzí je doslova nekonečný, pro českého posluchače je píseň pravděpodobně nejznámější v překladu v podání zpěvačky Judity Čeřovské (pustit si ji můžete zde).
Dle mého názoru nejlepší je překvapivě německá verze, zpívaná zpěvačkou a herečkou Marlene Dietrichovou pod názvem Sag Mir Wo die Blumen Sind. Pete Seeger zpíval píseň jako folkový protest song, Judita Čeřovská jako typickou popovou píseň šedesátých let, Marlene jí ale dokázala vdechnout duši. A ani nevadí, že člověk nerozumí slovům.
A Bit of Fry & Laurie – Commentators
Znáte to, jak se někdy díváte na nějaký skeč a čím vícekrát ho vidíte, tím víc se vám líbí. To je u mě přesně případ skeče o dvou komentátorech z pořadu A Bit of Fry & Laurie. Něco takhle připitoměle dokonalého mohli doopravdy vytvořit snad jenom ti dva :-).
